Po kom to naše dítě proboha je ? takovou otázku si obvykle kladou rodiče neposedného, drzého, nezvladatelného rošťáka.

Já byla bezproblémová, ukázněná, svědomitá, spolehlivá holčička ( dle slov mého manžela naprosto nenormální a "vadné" dítě..), ze školy jsem nosila samé jedničky, nešlapala jsem do louží, nemluvila jsem sprostě, vždy jsem říkala jen pravdu ,vymetala jsem všechny recitační soutěže, zúčastňovala se přiblblých  vědomostních soutěží typu "O zemi, kde zítra znamená již včera", byla jsem kronikářka, předsedkyně třídy....Mohou si rodiče přát vzornější dítě ? A přesto si naši často kladli otázku - po kom ta holka je?

Moje první slovo bylo " haf haf  " a první věta, kterou jsem pak mlela stále dokola, byla  - "mami kup mi pejska ".

Od dětství jsem citlivě vnímala zvířata a přírodu, obdivovala jsem jejich přirozenou krásu a schopnosti.

Psy ( a koně) jsem zkrátka  milovala odmala.

Na pouti jsem chtěla jen na koníky a jiné atrakce pro mě ani neexistovaly, na ulici jsem se hrnula  ke každému pejskovi uvázanému někde před krámem, v parku jsem si hladila pesany všech důchodců, později jsem jim je chodila i sama venčit.

Bulela jsem u filmů kde stříleli koně, kde ubližovali psům ..

U knížky Bílý Bim - Černé ucho jsem plakala od druhé kapitoly, mamka nechápala co to čtu za drama. Když byl po letech natočen i stejnojmenný film, tak jsem si dlouho dodávala odvahu jít do kina. Z kina jsem pak odcházela ubulená a s horečkou, byl to pro mne jeden z psychicky nejvyčerpávajících filmových zážitků ...

Bydleli jsme v centru Prahy a naši vůbec nechápali, po kterém z předků jsem podědila tu lásku ke zvířatům. Ke psům, ke koním, ke kočkám.... jak já jako dítě trpěla tím, že nemáme babičky na venkově, že nejezdím někam na statek, kde by byli psi, koně, dobytek, koťata...

Můj sen od dětství byla německá doga ( je nejvíce podobná koni a kůň je pro mne nejušlechtilejší a nejkrásnější zvíře na světě), snila jsem si o bílém pudlovi, obdivovala jsem ale i mohutné a moudré novofundlanďany, leonbergry, líbil se mi svérázný čau-čau , energický erdelterier i temperamentní setři... Ležela jsem celé dny v atlasech psů a hltala všechny ( v té době dostupné) informace o  plemenech. Zjišťovala  jsem, že mám slabost pro psy ( samce), že  hlavně u velkých plemen  vyniknou typické znaky plemene více u psa než u feny. A v duchu jsem si taky představovala, že ostrov Štvanice je jen celý můj a mám tam stádo koní a smečku psů ....

Pak jsem se u babičky v práci seznámila se starší paní, která měla doma dlouhosrstou jezevčici Norinku. Byla moc ráda, že jsem jí nabídla venčení. Pro Norinku jsem si chodila každý den a občas mi rodiče dovolili půjčit si jí i na víkend. Když pak panička Norinky zemřela, byli příbuzní rádi, že si psa necháme. Bohužel jsem si Norinku moc dlouho neužila, protože ji srazilo auto, když s ní taťka u nás ve Zlatnické přecházel... Já v té době byla na pionýrském táboře a když mi naši nepřišli k autobusu naproti s Norčou, hned jsem věděla, že se něco stalo.

Tehdy mi rodiče namluvili, že jim Norinku někdo ukradnul u krámu, kde na ně čekala než nakoupí. Pravdu mi řekli až po letech..

Bylo mi 11 let, stýskalo se mi po Norince. Naši mé naléhání už déle nevydrželi  a povolili mi malého pejska. Poznali, že se o psa postarat umím a asi si taky na Norču zvykli. Taťka pak  přinesl domů ( za flašku rumu) roztomilou fenečku - křížence jezevčíka  a  špice. Z tašky se vykutálela bílá chlupatá kulička, s očima jak korálky.

Dostala jméno Biggi a bez tří měsíců se dožila  krásných 15ti let. (Pamatuje ji ještě i dcera Markéta). Byla jsem šťastná jak blecha, ale jak Biggi rostla začala být tak trochu "netykavka".

Nerada se kamarádila s jinými psy, nelíbilo se jí běhat celé hodiny venku,  ze Štvanice mě vždy už táhla honem domů. Učenlivá byla, to jo, naučili jsme ji  s tátou i cirkusová čísla, ale jinak byla dost nekolektivní...

Léta běžela a já si chtěla podat přihlášku na střední  veterinární školu do Hradce Králové. Rodičům se moc nelíbilo, abych odešla ve 14ti letech z domova na internát, a  pracovala pak někde "u krav". Nad mou představou,  že bych jednou měla vlastní psí a kočičí ordinaci se jen pousmáli.  A protože jsem byla vždy hodná a poslušná holka, tak jsem nastoupila na gymnázium...

A věřím, že tehdy zasáhl osud, protože jsem tam poznala mou kamarádku Irenu. Najednou do mého života vstoupil člověk, který trpěl naprosto stejnou    "úchylkou" jako já - láskou ke psům. Byla jsem vlastně  celé dětství  utvrzována v tom, že má posedlost psy a koňmi , je jen vrtoch, který s věkem postupně odezní. A najednou potkám holku, která má odmala taky jasno, že její život bude vždy spojen se psy. Holku, která  stejně jako já - jen co se naučila   číst -  louská psí encyklopedie, která  taky sbírá pohledy psů. Irena bydlela v rodinném domku se zahradou a měla na rozdíl ode mě velkého psa  a doma velkou podporu rodičů - především tatínka - který zvířata taky miluje a nebyl v ničem proti.

A já začala každou volnou chvilku trávit u nich doma, jezdila jsem s nimi na výstavy, poznávala jsem jak krásné, ale i náročné a zodpovědné, je věnovat se chovu psů. A stále více jsem cítila jak  moc mě to baví a  jak strašně  moc k životu potřebuji  mít psa po svém boku.

Toužila jsem stále jezdit i na koni, ale naši nechtěli ani slyšet, měli představu, že sednout na koně znamená spadnout a zmrzačit se  :o(

A pak jsem se prvně v životě vzepřela rodičům. Blížila se má plnoletost a děda mi daroval vkladní knížku se třemi tisíci, prý ať si koupím k narozeninám kožich. A já v únoru, přesně v den mých osmnáctin přinesla domů nádherné  černé štěně novofundlandského psa Markýze...

na další článek