Novofundlandský pes Markýz
Markýz ale taky Markýzáček, Marous, Mařena.
Narodil 20.12.1984 v chovatelské stanici ze Zámku Lešná , zemřel 8.12.1988
Rozhodnutí pořídit si štěně velkého plemene ve mně postupně dozrávalo několik let. V té době jsem trávila skoro všechen volný čas u kamarádky , kde po zahradě pobíhalo několik bobtailů, kavkazanů a později i bernardýn.
A já stále více toužila po svém vlastním psovi. S Irčou jsme celé dny vymýšlely finty a argumenty , jak bych mé rodiče obměkčila. Věděla jsem , že v centru Prahy mi naši nikdy velké plemeno do bytu nedovolí. Pak nás napadla geniální myšlenka. Měli jsme totiž chatu se zahradou v Chuchli, nahoře v kopci nad dostihovým závodištěm. Tak bych mohla mít psa tam - na léto se vždy přestěhovat na chatu, a v zimě (v té době byla chata ještě neobyvatelná celoročně) za ním každý den po škole dojíždět. Pořídila bych si plemeno, které může být celoročně venku (tehdy jsem poprvé odsunula pořízení německé dogy na někdy později a asi proto ji dodnes ještě nemám...) Čím dál víc se mi tato myšlenka líbila a jednoho dne jsem si dodala odvahu to našim předložit.... no genialitu své dcery ani trochu nepochopili , za svělý nápad mě nepochválili a celá věc jim připadala absurdní. Jak budu denně v zimě chodit od autobusu ( zastávka byla dole u šraněk) 2 kilometry do prudkého kopce a na noc zase zpět ? V dešti, mrazu, ve tmě.....bláznovství ! Ať mě to ani nenapadne! A navíc jsem jim připadala pěkně nevděčná, že mám doma Biggi a stejně toužím po jiném psovi...
Jenže ve mně se ta myšlenka na velkého psa už uhnízdila a nemyslela jsem na nic jiného. S Irčou jsme opět ležely v atlasech a vymýšlely jaké chlupaté plemeno si tedy pořídím. A pak to nevědomky rozhodl můj velmi svérázný děda. On už asi 15 let stavěl v libeňském přístavu loď, jachtu dlouhou přes 20metrů a jednou se zmínil jen tak mezi řečí , že až loď dodělá, pořídí si na ní vodního záchranářského novofundlandského psa. Děda byl "pohádkář", vše se u něj muselo dělit dvěma jak rád přeháněl, nikdy loď nedodělal, nikdy psa neměl, ale jak to vyslovil, věděla jsem - to je ONO! Obrovský, krásný, černý, klidný, kamarádský a ovladatelný novofundlák, co může být po celý rok venku, co nemá tak velké nároky na pohyb jako třeba doga. A třeba se i jednou na té dědy lodi sveze.
Okamžitě jsme s Irčou hledaly informace už jen o tomto plemeni. Četla jsem stále dokola dlouhou báseň Lorda Byrona, možná i dnes bych po tolika letech dokázala část zarecitovat, nakupovala jsem hračky, misky, vodítka, prostě jsem se těšila jak na miminko..
Znovu jsem doma zkusila téma velkého psa nadhodit a znovu jsem neuspěla. Tak jsem rodičům řekla, že pokud mi chtějí něco dát k narozeninám, že si přeji náš "kumbál" - komoru v předsíni, kde jsem chtěla pejskovi vybudovat jeho koutek. Naši začínali mít pomalu starost o mé duševní zdraví..
Mezitím mi Irča sehnala kontakt na chovatelskou stanici Ze zámku Lešná , kde se měla v prosinci narodit štěňata. Volala jsem tam, domluvila se s chovatelkou, že si zamlouvám pejska a až se štěňátka narodí, přijedu si vybrat jako první zájemce.
Za pár dní 20.12. 1984 se štěňata narodila a chovatelka mi dala na výběr ze tří jmen pro pejska : Maxim, Mrak, Markýz. Spojení Markýz ze Zámku Lešná u mě vyhrálo.
Tak fajn....měla jsem zamluvené štěně, zvolené jméno, za pár týdnů jsem si měla pejska přijít vybrat a složit zálohu... Neměla jsem psa stále povoleného doma a o penězích ani nemluvím, v té době byly 3.000,- jeden plat mých rodičů.
A zase zasáhl osud v podobě mého svérázného dědy, který mi na Štědrý den daroval vkladní knížku se 3.000,-Kčs . Řekl heslo je Daniela a koukej se mi v únoru ukázat v kožichu, co si za ty peníze koupíš k osmnáctinám !
Letěla jsem po Vánocích do Spořitelny pro peníze, ale ouha. Za prvé mi nebylo ještě 18, tak by mi peníze nevydali a za druhé heslo nebylo správné! Volala jsem dědovi jaké je teda pravé heslo, ale ten vůbec netušil.
Tak jsem přišla ubulená za mamkou a celá nešťastná ji vše vyklopila, že už mám zamluveného Markýze, že si ho jedu vybrat a musím dát zálohu a že děda neví heslo na knížce. Máma chvíli zkoprněle stála a pak jen řekla - " já to poznala hned, že tentokrát s tím psem neustoupíš a myslíš to vážně. Nebul , jdeme do spořitelny".... Ve spořce mamka paní za přepážkou vše vysvětlila, že jsem dostala od sklerotického dědečka peníze k osmnáctinám a potřebuji je nutně vybrat. A paní byla hodná, ochotná a začala nám přihrávat nápovědu. Je to fialové, je to celkem vzácné, je to nerost, je to kámen, je to na 7 písmen, začíná to A, poslední písmenko je T..... no my vůbec netušily co to napovídá až nám cvaklo - AMETYST! Jméno dědovy lodě. Co jiného by on mohl dát jako heslo.
A tak jsem v půlce ledna jela do Michle, kde z psí boudy postupně vylézala krásná medvědí stěňátka, každé mělo na krku mašličku jiné barvy a jako poslední vylezl ON! Rozvážně vylezl, zívnul a rozkolébal se směrem ke mně. Okamžitě jsem po něm drapla a ani jsem nebyla překvapená, když mi chovatelka řekla, že právě tomu největšímu štěněti se žlutou mašličkou říkali Markýz. Odmala to byl Pan Pes.
A tak jsem si v únoru, přesně v den mých osmnáctin , přivezla domů Markýze. Jediná mamka o tom věděla a myslím, že mi pak už i držela palce. Rodina na mě čekala s oslavou a já do dveří vlezla s desetikilovým medvídkem v náručí. Táta beze slov opustil místnost, děda nadšeně vykřiknul - no to je ale hezkej kožíšek - a babička byla z Markýze celá zjihlá.
Táta se mnou po pár dnech začal zase mluvit, ale dlouho se nemohl smířit s tím, že ta jeho poslušná holka se prvně postavila rodičům.
Aby na mě a na Markýze taťka nemohl mít jediné křivé slovo, tak jsem s Markýzkem chodila ještě v jednu hodinu v noci ven. Ráno jsem vstávala první ( už v pět hodin) aby náhodou neudělal před tátou v kuchyni loužičku. No loužičku - to bylo jako kdyby se vylil kýbl, když to náhodou Markýzek s čůráním nevydržel. Znamenalo to vzít deseti ( později patnácti,dvaceti) kilové stěně do náručí a snést ho ze čtvrtého patra, dojít do parku a zase miminko vynést čtyři patra ( 114 schodů). Chovatelka mi nařídila, že ho musím první 4 měsíce nosit - hlavně dolů ze schodů - aby neměl zátěž na přední nohy dobře se mu vyvinuly . Tehdy jsem si nanečisto zkusila něco jako mateřskou dovolenou, skoro jsem nespala, o štěně jsem pečovala jak o miminko. Vařila jsem mu denně maso, přílohy, drtila skořápky kvůli dostatku vápníku, přidávala vitamíny, chodila jsem k ránu spát a brzy vstávala abych ho stačila před odchodem do školy vyvenčit... ani nevím jak jsem stíhala školu a jak jsem vůbec zvládla odmaturovat. Ale byla jsem tak nabitá radostí,energiií a štěstím, že jsem takové prkotiny jako spánek neřešila...
Prožívala jsem tehdy nádherné období ! V roce 1985 byla Spartakiáda, tak jsme maturovali dříve a od května už končila škola. A já se z centra Prahy přesunula do Chuchle na chatu a měla jsem své poslední, nejdelší a nejkrásnější prázdniny v životě.
Nepřijali mě na VŠ a v říjnu jsem nastoupila do práce. Dokud počasí bylo příznivé tak jsem bydlela na chatě, v mrazech jsem se přesídlila zase do Zlatnické a každý den po práci šlapala hezky dva kilásky do prudkého kopce. Měli jsme fajn kolektiv a byla možnost odejít z práce i dříve, takže jsem toho vždy využila a pádila za svým obříkem. Od kolegů v práci jsem sice slyšela něco o obrovské oběti, ale co budu vysvětlovat lidem, kteří nikdy po psovi netoužili...
Markýz rostl , krásněl, monutněl, začala jsem s ním chodit na cvičák, tehdy byla podmínka k uchovnění zkouška výkonu. V té době , kdy byly cvičáky plné jen německých ovčáků, jsem to neměla jednoduché, Markýze nebavila obrana, kousání do rukávu a výcvikáři nerespektovali jinou povahu novofundláčka a že je potřeba trochu jiný přístup než u ovčáka. Říkali mu mezi sebou "almara", protože když už ho vyprovokovali chňapnout za rukáv, tak figuranty svalil a zase si sednul na zadek a jakoby pohledem říkal - spokojený? Jen na stopě perlil, ta mu šla výborně a bavila ho.
Nechala jsem mu ušít postroje,v létě tahal vozíček, v zimě saně, byl miláčkem všech dětí v okolí, kamarád s lidmi i s jinými psy.
Měl klidnou, báječnou povahu, byl si vědom své velikosti a o to víc byl ke všemu malému něžný a pozorný. Zbytečně neprudil, neštěkal, byl pohodář ale přitom nebyl flegmouš. Miloval dlouhé vycházky, zbytečně ode mě neodbíhal, nasadil vždy svůj mírný klus a houpavým "mimochodem" dokázal ujít mnoho kilometrů. Chodila jsem s ním na dlouhatánské procházky dolů do Chuchle k Vltavě, přes železniční most na druhý břeh řeky za Irčou do Bráníka, nebo do Radotína k Berounce. A také za dědou do přístavu v Libni kontrolovat, jak pokračuje stavba lodi. Markýz vodu miloval. Bohužel v jakékoliv formě a konzistenci, takže si kolikrát lebedil i v hnusných blátivých kalužích, v poli plném močky...Hlavně, že byl v mokroučku. Pak byl opravdu k pomilování - urousaný, smradlavý, a většinou se slinou přehozenou přes čumák. Uměl být i pěkně tvrdohlavý, hlavně v pubertě mi dal tedy pěkně zabrat. A když někde hárala fena, tak se stával naprosto neovladatelným magorem.
Co mě hodně mrzelo bylo to, že nemohl být využíván v chovu, chyběl mu zub P4. Dost jsem to obulela, připadalo mi to nespravedlivé, že jsem si s takovým úsilím pořídila psa a nemůžu si užít výstavy, nebude nikdy tatínkem. Časem jsem to ale "rozchodila" a neřešila to dál, pro mě to byl stejně nejdokonalejší pes na světě.
Pak mě ale na výletě potkali lidé, kteří měli fenu novofundláka a Markýz je naprosto okouzlil a chtěli mermomocí od něj štěňata. Tak jsem neodolala...Narodila se tři štěňátka.
Po čase jsem začala uvažovat o tom, že bych si k černému novofundlákovi mohla pořídit bílého kamaráda - pudlíčka. A začala jsem se poptávat po štěňátku. Ale už tehdy se štěňata bílého pudla dost těžko scháněla. Pak jsem narazila na inzerát, že jsou k mání štěňata westíka a zavolala jsem tam. A Markýzovi jsem představila po čase Arríska.
Vycházeli spolu dobře a moc jim to vedle sebe slušelo...Bohužel se ale moc dlouho spolu neužili. Nebylo mi dopřáno, aby se Markýz u mě dožil klidného stáří, abychom spolu zažili ještě hodně šťastných chvil, aby ho poznaly jednou i mé děti.. Zemřel mi ve věku 4 let.
Jedno zimní odpoledne jsem přišla k zahradě a Markýz tam nebyl.....krve by se ve mně nedořezal, prolezla jsem celou zahradu, boudu a nikde nebyl. Pak jsem objevila díru v plotě a nechápala jsem proč by utíkal? Začala jsem ho hledat a postupně se od lidí v kopci dozvídala, že ho viděli jít během dne dolů, prý ještě s jedním voříškem se motali u zahrady jedné háravé ovčandy. Nechtělo se mi věřit, že by Markýze touha po háravce byla tak veliká, že by prokousal plot a utekl!? Lítala jsem po okolí jak šílená, byla už dávno tma, pak mi někdo řekl, že ho srazil vlak, někdo jiný zase , že ho viděl dole u závor u hospody u Závodiště. Běžela jsem tam a vzadu na dvoře opravdu Markýze našla...
V první chvíli jsem myslela, že spí, stočený do klubíčka a čeká, že si pro něj přijdu. Ale pak se mi udělaly mžitky před očima! To chlupaté klubíčko byl jen Markýze kožich....
Pak jsem se dozvěděla, že ho opravdu srazil vlak, dostal na přejezdu ránu do hlavy a odhodilo ho to stranou. A ty lidské zrůdy z hospody ho odtáhli na dvůr, kde ho stáhli z kůže, rozporcovali a v hospodě sežrali!!!! Všichni v okolí věděli komu ten krásný pes patří, všichni nás spolu potkávali, Markýze obdivovali za jeho kamarádskou povahu. A přesto se něktěří k němu dokázali zachovat jako ke kusu masa.
Bylo mi hrozně. Příšerně. Přišla jsem o přítele, o moje psí miminko, které jsem si vypiplávala, vychovávala a když konečně dospěl, zmoudřel, tak se stane takové neštěstí. Neuměla jsem se smířit s tím, jak jsou lidé zlí a šla jsem to oznámit na policii. Byla jsem mladinká naivka, co jsem proboha mohla tehdy čekat - byl prosinec roku 88, na služebně na mě koukali jak na hysterku, co je otravuje ve službě s nějakým blbým psem. Sice vše sepsali, ale věděla jsem, že si tam toto hlášení budou na Silvestra číst tak akorát pro pobavení...
Nicméně za rok se v hospodě U Závodiště zřítil strop.Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale věřím, že to měli za Markýze.
" Na tomto místě leží pozůstatky toho, jenž krásný byl bez domýšlivosti, silný, odvážný a smělý.
Měl všechny lidské cnosti bez lidských slabostí.
Tuto chválu nebylo by spravedlivé psát nad popelem člověka, ale nechť je tu jako vzpomínka na novofundlanského psa "
Lord Byron