Ve dvou letech byla Berenica zbonitována a uchovněna. Byla jsem moc ráda , že nám Berči hodná chovatelka ochotně pomohla s výběrem ženicha. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, jak zdánlivé maličkosti ovlivní můj další život....

Na krytí se jelo do Ústí. Tak jsem poznala dvě bezva holky Andy a Káťu a jejich pudlíky. Po dlouhé době jsem byla u "normálních" lidí, kde jakoby nic, zcela samozřejmě pobíhala smečka psů. A ve mně začal zase po letech hlodat ten můj červíček. Tohle je přeci to, po čem jsem od dětství snila, žít obklopena psy ! A toto setkání mě "nastartovalo". Najednou jsem si uvědomila, že život je příliš krátký na to, abychom si své sny neplnili. Vždy jsem toužila vypiplávat štěňátka, mít chovatelskou stanici. Půlku života se něčemu a někomu podřizuji, ustupuji, beru ohledy. Ale jsem už přeci velká dospělá holka co navíc poznala, že život se během vteřiny může obrátit úplně naruby. I proto je načase začít si plnit své dětské sny ...

Osud mi pak navíc přihrál zpět domů Amiga a během roku se naše - původně tříčlenná - psí smečka postupně  rozrostla na sedm "kousků".

A ještě perlička : Můj westík se podle PP jmenoval Aschley. Já jsem si ho doma přejmenovala na zvučnější Arris. Jednoho pudlího kluka jsem na památku pojmenovala Aschley. Noví pánečkové mu doma říkají Arris.  Pouhá náhoda?