Dag, Dagouš, Dagoušek ....

Narodil se  9.9.1993 a zemřel 28.8.2006  několik dní před svými třináctými narozeninami. I když možná mu už 13 let pár týdnů bylo, datum jeho narození jsme  totiž neznali přesně..

Byl to mého bratra Viktora první pes. Říká se, že prvního psa člověk většinou zkazí, ale o Dagovi to neplatilo, ten se vyvedl po všech stránkách :o)

Jednoho dne na podzim 1993 mi bráška volá, co bych řekla tomu, kdyby si pořídili do bytu ovčáka. Chtěl se i poradit, jestli takové plemeno vůbec zvládne, se psy přece jen neměl tolik zkušeností.

To volal tedy té pravé :o)

Já jedině ráda uvítám nový přírůstek v rodině a neviděla jsem důvod, proč by výchovu ovčáka nezvládnul. Moje psy vždy rád měl, když bylo náhodou potřeba ochotně mi s nimi pomohl, má u psů autoritu. A navíc nejsem ani odpůrce velkých psů v centru Prahy. Velký pes není automaticky v bytě chudák, jak si mnozí myslí. Pes totiž vůbec neřeší  velikost našeho bytu, ale potřebuje od nás hlavně velikou lásku a mnoho času, který jsme schopni mu na společné procházky věnovat. 

Po německém ovčákovi jsem sice nikdy přímo netoužila, ale znala jsem jich hodně. A byli mi většinou sympatičtí. 

Myslím, že ovčák je všestranný, učenlivý, pracovitý, vděčný, celkem nenáročný a "tak akorát" chlupatý a veliký pes. V té době bratr začínal pracovat ve firmě u mého manžela, nás čekalo stěhování z centra do domečku a Dag by tak mohl být každý den u mě a večer by si ho Viki zase odvezl  domů do Zlatnické.

Na Mikuláše roku 1993 se nám přišli Viktor s Jitkou pochlubit s roztomilým (asi) čtyřměsíčním Dagouškem.

Jelikož jsme neznali datum , kdy se přesně Dag narodil, tak jsme mu narozky určili na můj svátek 9.9.

Tehdy jsme zatím měli jen Arríska a Brendu, ale zanedlouho jsme si z hor přivezli "starého" Barda.

Dag k nám každé ráno přijel, hrál si s Brendou a Bardem, pobíhali celé dny po zahradě.

A večer zase odjel se svým pánečkem domů.

Bráchu zbožňoval, jakoby moc dobře věděl, že díky němu neskončil někde na dvoře u boudy na řetězu. Byl to moc hodný a bezproblémový pes, poslouchal, nebyl agresivní, v bytě nic neničil, byl čistotný, v parku si nevšímal malých uňafánků. Miloval děti, byl trpělivý, skoro vše si od nich nechal líbit. Snad jediný jeho zlozvyk bylo otevírání dveří...

Za rok z Daga vyrostl krásný, mohutný a vysoký pes. Měřil přes 70cm.

Když Dag dospěl a začal si uvědomovat, že je pes, nastaly první problémy. Soupeřili spolu s Bardem o hárající Brendu, o žrádlo, o mazlení se mnou.. 

Kolikrát to byly souboje doslova na život a na smrt, a když se mezi ně začal navíc montovat westík Arris, měla jsem plné ruce práce. Snažila jsem se co nejvíce předcházet střetovým situacím, kýbl s vodou na rozhánění rvačky byl raději stále připraven.

Dagouš jako mladý vodu moc nemiloval, dalo celkem práci dostat ho v létě do hloubky. Do vody vlezl po břicho a dál nechtěl ani krok. Když jsme se jeli koupat k rybníku, museli jsme ho všichni lákat, přemlouvat, aby si šel taky s ostatními zaplavat. Nakonec ho prvně do vody dostal strach o pánečka, který plaval dál od břehu. Dag se Vikiho vydal zachraňovat, překonal strach a o té doby  byl s vodou kamarád :o)

Dag moc rád aportoval, ale zlobil s tím, že nejraději nám nosil klacky a kameny. Vždy když poznal podle zvuku motoru bráchy auto tak se mohl zbláznit radostí a začal snášet do klína různé předměty a věci - boty, vodítko, brikety a kameny. Každé ráno chodil s Vikim pro noviny a hrdě je nosil v hubě z trafiky až domů.

Ze začátku bylo fajn, že jsme  se vždy s bratrem prostřídali o dovolenou. Když odjel on, byl Dag celou dobu u nás. Když jsme jeli pak my, obstaral nám zase Viki starého Barda. Později byly ale naše odjezdy problematické, protože Dag a Bard nemohli zůstávat přes den na zahradě bez dozoru. S námi Bard kvůli ostré povaze na dovolené jezdit nemohl a kvůli hlídání si "svého území" ani nemohl být s Dagem sám na zahradě. Napadnul by ho při první příležitosti. Stačilo třeba, že Dag na někoho za plotem zaštěkal a už to od dominatního Barda schytal. Tak měl brácha vždy o naší dovolené "fofr", přes den byl Dag buďto doma v bytě nebo nastoupila naše mamka a dohlížela u nás na baráku na "psí vnoučátka".

Dag  zažil ( a přežil) hodně mých psů - Arríska, Barda, Brendu, Bardánka, Bigginku, Bereniku, Amiga, Daffinku, Čada..

Když měla Brenda štěňata byl Dagouš hodný a pozorný strejda :o)

S "malým" Bardem spolu vycházeli  celkem kamarádsky, občas si něco chlapci sice vyříkali a byl zase klid.

Když bylo Dagouškovi devět let, chtěl po mně brácha, abych sehnala pro Daga malého kamaráda a zároveň pro Jitku dáreček - pejska jokšíra.

V té době už k nám Dag denně nejezdil, přeci jen už to byl pán v letech a potřeboval svůj klid. A aby doma toho klidu neměl zase moc, měl ho zabavit malý jorkšírek.

Shánění pejsků, to já ráda, to je  přece moje hobby :o)

Má kamarádka právě plánovala štěňátka, a tak si Jitka  "dárek" brzy jela vybrat. A k Dagouškovi do rodiny přišel malý neposeda  Benji.

On tedy dlouho vypadal, že bude malý, ale  dnes je to osmikilový pořízek. Asi je to tak nakonec lepší, kolikrát si s mohutným Dagem tak divoce hráli, že být drobeček mohl přijít snadno  k úrazu.

Dag byl z Benjiho od prvního dne nadšený. Choval se k němu něžně, pozorně, opatroval ho, spali spolu, hlídal si ho jako by byl jeho taťka.

.

A Benji si jako správný teriér hned od začátku  všechny  omotal kolem prstu. 

Hodně v něm vidím Arríska, je to taky takový energický "prudič". Osobně si myslím, že asi bude westík někde v předcích přimíchaný. Nasvědčoval by tomu i Benjiho větší vzrůst a jeho kulatější hlava..

I když westíkovi stojí ouška a Benjik je má klopená.. Ale když byl prcek, tak mu ušiska občas stála a vypadal dost srandově :o)

Dagouš byl celý svůj život zdravý pes ve vynikající kondici. Jen podle jeho šedivé huby se dalo poznat, že už to je pes v letech. S přibývajícím věkem pak začínal mít postupně Dag problémy s pohyblivostí. Chodil pomaleji, rozvážněji, hůře se zvedal, nelítal ze schodů a do schodů s takovým elánem jako za mlada. A taky špatně slyšel. Ale jakmile byla v parku háravá fenka, to dovedl nasadit svižnou chůzi jako mladý švihák.

V té době si začal Viki půjčovat naši malou pudlinku Daffi , aby měl Benji veselou kamarádku a Dagoušek mohl v klidu podřimovat. Přeci jen už na Benjiho hrátky neměl tolik náladu.

Dag byl první pes v mém životě , kterého jsem vezla na utracení. Přišla jsem už o mnoho psích kamarádů a nikdy to nebylo veselé. Ale bylo to úplně o něčem jiném, než když jsme sami dospěli k rozhodnoutí, že další udržování při životě je pro Daga jen trápení.

V pátek  koncem srpna ho postihla mozková mrtvice. Viki ráno volal, že je s Dagem zle, nemůže se ani postavit, hlavu má "nakřivo", oči mu těkají...

Jeli jsme na veterinu, Dagouš dostal povzbuzující injekci, léky. Pokud se do tří dnů stav nezlepší, je to pak na nás...

Převezli jsme Daga k nám, přeci jen s ním byla v domku se zahradou lepší manipulace než v bytě ve druhém patře bez výtahu.

Celý víkend jsme se modlili, aby se Dag ještě vzpamatoval, ale byl na něj čím dál smutnější pohled..

Bylo to těžké a smutné loučení, ale myslím, že ukončení utrpení věrného kamaráda je taky důkazem naší lásky. Dag byl uspán 28.8.2006

na další článek