Syn Brendy a Barda - plavý briard  Barbárek

Narodil se 1.7.1996  a  zemřel 25.3.2003

Doma jsme mu říkali Barbárek, Barbar  a později Bardánek a také malý Bard.

Byl neplánované štěňátko, ale táta Bard tehdy rozhodl jinak a k hárající Brendě se prokousal přes vchodové dveře.

Od narození to byl můj oblíbenec. Měl v sobě něco něžného, ale přitom průbojného, byl odmala chytrý, bystrý, pozorný, mazlivý. Moc jsem si ho chtěla nechat, ale věděla jsem, že až by dospěl, "starý" Bard by ho asi zabil. Stačili nám šarvátky, co měli s bratrovým ovčounem Dagem.

Měla jsem ho tak moc ráda, že jsem pro něj ani několik měsíců nehledala majitele a užívala si ho. Děti ho taky  moc milovaly. Bylo vidět, že si z obou rodičů vzal jen to nejlepší. Po Brendě její krásu, pěknou srst, přátelskou, veselou a bezkonfliktní povahu. Po Bardovi jeho mazlivost, sebevědomí, ostražitost, ale ani náznak agresivity a dominance.

Když bylo Barbárkovi 5 měsíců, odvezla si ho kamarádka Zdena ( panička staršího brášky Goldyho ) do Brna, jako dárek pro svého bratra.

Za pár měsíců se mi život pěkně zamotal a já během tří týdnů přišla o Barda i o Brendu. Bylo mi smutno, přišlo mi líto, že jsem Barbárka v lednu nakonec prodala a nenechala si ho. Ale kdo mohl  tušit, že v květnu budu bez obou briardů ?!

A pak se ke mně Barbárek vrátil zpátky! Věřím, že to byl zase zásah osudu a  že jsme si byli s tím báječným psem prostě souzeni . Zavolala mi kamarádka, že páníček Barbárka začal jezdit dlouhé  trasy s kamionem a pokud to jde, vozí psa  sebou. Ale bylo to náročné pro oba. Vycítila jsem šanci a poprosila jsem, jestli by mi Barbárka nevrátil.

A tak mi ho za týden přivezli. Se slzami v očích, neradi se s ním loučili. Prý kdyby se mi nestalo s mými psy to neštěstí a kdyby se Barbárek nevracel ke mně zpátky "domů" , tak by ho nikdy nikomu cizímu nedali. Báječnějšího psa už v životě mít nebudou.

Já to cítila úplně stejně, že báječnější pes se už narodit nemůže. To se stává jednou za život. Nejdojemnější bylo, že si mě Barbar pamatoval, vřískal radostí, že se zase vidíme. Byl z domova vlastně "jen" tři měsíce. Vrátil se mi zpět jako osmiměsíční.

Začaly nám krásné časy.

Měla jsem pocit, že v Bardánkovi se spojilo vše to nej nej ze všech psů, co jsem v životě měla a poznala. Byl úžasný, můžu říct, že jsem mu na 99% věřila. Nebála jsem se ho nechat s dětmi, návštěvy ho milovaly. Ale chvíli jim trvalo, než uvěřily, že to už opravdu není ostrý taťka Bard  :o)

Bardánek nikdy neudělal nic co bych nechtěla, nikdy nezareagoval nějak nepředvídatelně, byl ovladatelný takřka beze slov, nevrčel, zbytečně neštěkal. Mohl chodit na volno, miloval lidi. V kempu pod stanem se nikam nevzdaloval, nikoho neobtěžoval, měli jsme ho bez problémů  na sjezdovce, na hotelu, v restauraci. Měl zvláštní dar získávat si lidi. Po letech se starým Bardem, kdy jsem měla všechny smysly neustále v pozoru, kdy jsem musela reagovat rychleji než on, to bylo najednou jako v ráji.

Kdybych věřila na převtělování, tak jsem přesvědčena, že se ke mně vrátil v jiném psovi Markýz. Vím, že už druhého takového psa mít nebudu. Když mi zemřel Markýz, nenašla jsem už nikdy odvahu si pořídit znovu novofundláčka. Věděla jsem, že bych moc srovnávala a stejně by žádný nebyl jako on. A když jsem po deseti letech měla doma Bardánka, cítila jsem se , jakoby byl zpátky můj Markýzek.

Myslím, že hlavně díky Bardánkovi začala psy milovat i Markétka. Byl pro ni fajn kámoš, ochránce, trpělivý učitel . Právě s ním si Marky zkoušela své první povely, chůzi u nohy, přivolání. Byla nadšená když ji poslechl, bavilo ji ho česat, krmit. Do té doby s ní žádný jiný pes tak ochotně nespolupracoval. Brenda bývala moc zbrklá a netrpělivá, starý Bard si nenechal od dětí vše líbit. A o Arrískovi ani nemluvím...

Byla jsem moc šťastná, že máme tak skvělého rodinného psa a kamaráda k dětem. I manžel začal poznávat jak pes  může  život obohatit, jak nepřímo pomáhá s výchovou dětí, učí je lásce a zodpovědnosti. 

Byl pyšný, že je Barbárek syn "jeho" Brendičky.

Bylo fajn, že Bardánek neměl tak silně vyvinutý hlídací pud jako jeho taťka. Bez problémů jsme ho mohli mít všude  sebou.

A kdo šel kolem naší zahrady, tak na první pohled  nepoznal, že tam pobíhá jiný briard, který je víc pes vítací než hlídací. Radostně by zloděje přivítal a pustil dál. Dům nám hlídala vlastně jen pověst starého Barda..

Bardánek vycházel dobře i s bratrovým Dagem.

Jen s Arrisem moc velcí kámoši nebyli, ale chyba byla na straně Arči, který o žádné psí kámoše nikdy nestál.

Když jsem pak našla zrzavku Biggi, byl Bardánek z nové kámošky nadšený. Měli se moc rádi a chvílemi byli pěkně komická dvojka. 

Jezdila jsem na cvičák a zkoušela s Bardem běhat agility. V té době to byl u nás ještě poměrně mladý a neznámý sport, ale bavilo nás to oba. Jenže pak měl Bardánek torzi a bylo mu doporučeno s běháním a se skoky přestat.

Od té doby co nám na torzi zahynuli naši dva briardi, to byla pro mě noční můra. Od té doby rozděluji krmení do dvou až tří denních dávek, dohlížím aby  psi nehltali, nechlemtali po jídle moc vody, aby po žrádle byli už v klidu, v noci spí v našem pokoji abych slyšela každé jejich heknutí, povzdech..

A stejně nás to neminulo. Jednou v noci mě probudilo Bardánkovo naříkání a těžké dýchání. Na nic jsme nečekali a jeli do nemocnice. Samozřejmě to byla torze  - má noční můra ! Barda odoperovali a  museli mu odebrat slezinu. Doktor se mnou mluvil na rovinu, stěny žaludku byly hodně potrhané, bylo štěstí, že jsme hned vyjeli, tady rozhoduje každá minuta. Pak jsem další 4 dny  s Bardánkem jezdila na kapačky. Ráno jsme dojeli do nemocnice, Bardánek  se poslušně položil na chodbě na "své místo" a pak jsme několik hodin čekali až do žil  kapku po kapce vykapou infuze. Po třech dnech po operaci jsem mu směla  po lžičkách dávat "šlem" z uvařené rýže. Muselo se postupně a pozvolna po malých dávkách, aby se nepoškodily potrhané stěny žaludku. Krmila jsem ho  každé 2 hodiny, po několika dnech jsme přešli na kašovitou stravu. Bard hodně zhubnul, míval 38 kilo a po operaci byl snad poloviční. Ale byl vzorný a trpělivý pacient a dostával se zase do kondice. Byli jsme všichni  moc šťastní, že přežil.

Uplynuly tři měsíce a v noci slyším známé heknutí ! To snad nééé..... a jelo se do nemocnice . Znovu torze ! Doktor mi tentokrát moc šancí nedával, ale Bard statečně bojoval a přežil svou druhou torzi. Zase jsme vše absolvovali od začátku - infuze, každodenní dojíždění k veterináři, krmení po ždibíčkách...

Obdivovala jsem ho, že po těch všech prožitých bolestech se mnou jezdil do nemocnice dobrovolně a "bez odmlouvání". Vždy sám vystoupil z auta, počkal až se otevřou skleněné posuvné dveře, přivítal se s doktory, počkal až rozložím deku a lehl si na ní. Dokud do něj nenakapalo vše co mělo, tak ležel v klidu, smířeně, nezvedal se. Byl zlatíčko.

O letních prázdninách - pouhé tři týdny po druhé operaci - byl už s námi v pohodě pod stanem na Lipně. Šťastný, že je s námi, že jsme ho nenechali doma na marodce. Dovolená mu prospěla, zase se mu vrátil jeho elán. Jen o mně si sousedé z vedlejších stanů museli myslet jaká jsem macecha - psa  krmím 6x denně a chudinky děti jen když si samy pro něco přijdou  :o)

Ty jeho dvě operace nás spolu ještě více sblížily, Bard mi naprosto důvěřoval, nehnul se ode mne na krok.                          

Jakoby tehdy tušil, že nás spolu čekají další trápení..

O prázdninách 2001 se stal Markovi vážný úraz a já byla ve dne v noci  se synem v nemocnici. Od podzimu jsem pak aspoň občas na noc utíkala domů, abych byla chvilku i s dcerou, s manželem, vyvětrala si hlavu na procházce se psy.

A tehdy jsem si všimla, že Bardánek nějak stále učůrává, když ležel doma bylo pod ním trochu mokro.

Měla jsem pocit, že se i špatně zvedá z lehu. Jeli jsme k doktorovi. Bard měl  močové kameny a zvětšený močový měchýř ho tlačil na páteř. Byla nutná operace. Volala jsem na JIP , že druhý den za Markem nepřijdu, musím na operaci se psem. Sestra mě tehdy vůbec nepochopila, mluvila se mnou jak s nezodpovědnou matkou, která má na JIPu dítě a jde si s nějakým čoklem na operaci ! Byla to pro mě muka, ale věděla jsem, že syn  má v nemocnici péči 24 hodin denně a Bard si sám nepomůže a trpět ho přece nenechám. Operace se zdařila, ale doma Bardánkovi dost dlouho trvalo než se z narkozy zcela probral. Až do odpoledne byl jak mátoha, ani se pořádně nezvedal, měla jsem strach. Veterinář mi řekl, že pro organismus psa je každá narkóza velká zátěž a Bard měl už tři operace..Večer byl ale už fit.

V říjnu mě ale čekal další zásah..Nečekaně nás opustil Arris. Bylo mu 13 a půl, ale stejně mě to zasáhlo a bolelo.

A tak vlastně i ze zoufalství jsem z nemocnice rozjela "akci Berenica". Konečně jsem si splnila sen mít doma pudlíka a Markétce jsem pořídila kámošku a nádherné překvapení na Vánoce.

Bard se dožil necelých sedmi let. Na jaře 2003 nám umřel. Ten den se ráno vzbudil, přivítali jsme se, vypustila jsem ho na zahradu a najednou vidím jak zavrávoral a upadnul. Zradilo ho srdíčko...

Bardánek byl pes, o kterém čteme v mládí v dobrodružných románech, pes se kterým si rozumíme beze slov, věrný kamarád, pes co nám čte snad myšlenky, byl to pes po jakém všichni tajně toužíme. Ale málokdo takového psa ve svém životě opravdu potká. Já měla veliké štěstí, a byla jsem paničkou takového psa.

Toužila jsem mít každého svého psa co nejdéle, prožít s ním kus svého života. Osud byl v tomto ke mně bohužel krutý, vždy když jsem štěně vypiplala, vychovala, vycvičila, zvládla jeho pubertu tak se pak něco stalo.

Dnes jsem ale svým způsobem za tyto špatné zkušenosti  vděčná, všechny mé "psí tragedie" mě posunuly někam vpřed, naučily mě nic předem nevzdávat, bojovat do poslední chvíle, být trpělivá a věřit na zázraky.

Kdo ví, třeba jsem byla od mládí pomalinku připravována na to, že život je boj a vždy může být ještě hůř . A když se pak stalo neštěstí synovi, uměla jsem v sobě zmobilizovat všechny své síly, všechnu trpělivost a lásku a dokázali jsme světu že zázraky se dějí !

na další článek